Jak se slaví Vánoce v Německu? Advent, trhy, Nikolaus a Christkind

Kdo vymyslel adventní věnec a adventní kalendář?

V Německu se prosinec počítá na neděle. První adventní neděli se zapálí první svíčka na Adventskranz, adventním věnci, a pak každou neděli o jednu víc až do Vánoc. Ten předmět má datum i autora: Johann Hinrich Wichern, zakladatel a ředitel ústavu Rauhes Haus v Hamburku-Hornu, na něm první svíčku zapálil v roce 1839 pod stropem modlitebny.

Wichernův věnec neměl s dnešními nic společného. Byl dřevěný, zhruba velikosti kola od vozu, a nesl svíčku na každý den mezi první adventní nedělí a Štědrým dnem. Děti tak viděly, jak se Vánoce den po dni blíží. Jedlové větvičky a bílé stuhy přibyly až od roku 1860. Verze se čtyřmi svíčkami je kompromis, aby se věnec vešel do obýváků.

Také adventní kalendář má rodinnou historii. Matka Gerharda Langa (1881 až 1974), Selma, manželka faráře, připevňovala synovi na kartón 24 malých hohenlohských pusinek, *Wiebele*: každý den jednu k snědku. Když se Lang stal nakladatelem v Mnichově, vydal po několika pokusech v roce 1908 tištěný kalendář s názvem *Im Lande des Christkindes*, „V zemi Jezulátka“. Dnešní kalendáře s 24 okénky jsou jeho dědici. Ten náš najdete na stránce adventní kalendář.

Co se v Německu děje 6. prosince?

Večer 5. prosince staví německé děti své boty nebo holínky přede dveře. Během noci je Nikolaus naplní ořechy, mandarinkami, čokoládou a perníkem. Ráno 6. prosince tam často najdou i malou figurku z vánočkového těsta, které se v některých krajích říká Stutenkerl. Je to první dárek sezony, týdny před Vánocemi.

V mnoha rodinách přichází Nikolaus i osobně, jako biskup: dobrovolník nebo herec najatý pro tu příležitost. Děti laskavě pokárá, někdy přitom čte z Goldenes Buch, „zlaté knihy“, kam se zapisují dobré i špatné skutky celého roku, a pak nechá malý dárek.

Na severu a ve středu země a obecně v protestantských oblastech ho doprovází Knecht Ruprecht, temný sluha, který hrozí neposlušným dětem a někdy ho dokonce nahrazuje. V Brémách chodí převlečené děti na *Sunnerklauslaufen*: obcházejí obchod za obchodem, recitují krátkou básničku v dolní němčině a žádají sladkosti. Bratrance Knechta Ruprechta, od Krampuse po Père Fouettarda, představujeme v článku kdo nosí dárky ve světě a samotného biskupa v článku kdo byl svatý Mikuláš.

Který vánoční trh je v Německu nejstarší?

Tento titul obvykle připadá drážďanskému Striezelmarktu. Poprvé se o něm píše v roce 1434, za saského kurfiřta Fridricha II., jako o jednodenním trhu na náměstí Altmarkt v pondělí před Vánoci. Jeho jméno pochází ze slova *Strüzel* nebo *Stroczel*, starého názvu pečiva, kterému dnes říkáme štola.

Trh má dnes asi 240 stánků. Stojí na něm 14 metrů vysoká vánoční pyramida z Krušných hor, jeden z těch patrových dřevěných kolotočů, které roztáčí teplo svíček, a prodávají se tam Pflaumentoffel, malé figurky ze sušených švestek, které představují kominíky. Jejich jméno přitom znamená „švestkový čert“.

Druhým velkým jménem je norimberský Christkindlesmarkt, doložený od roku 1628. Každý rok se otevírá, když městské Christkind, volené každé dva roky, přednese svůj prolog z tribuny kostela Frauenkirche. Trhy v Norimberku a v Drážďanech přilákají každý zhruba dva miliony návštěvníků ročně. O volbě Christkind vyprávíme v článku kdo nosí dárky ve světě.

Trhy se město od města podobají: dřevěné stánky, svařené víno, Lebkuchen, skleněné a dřevěné ozdoby. Na druhém břehu Rýna drží Štrasburk stejnou tradici od roku 1570, jak píšeme v našem článku o Vánocích ve Francii.

Co se jí o Vánocích v Německu: štola a Lebkuchen?

Drážďanská štola, dříve zvaná Striezel, se v úředním dokumentu objevuje už v roce 1474. Dlouho s ní byl problém kvůli máslu. V roce 1490 poslal papež Inocenc VIII. nástupci saského kurfiřta dopis, který se proslavil jako *Butterbrief*, „máselný dopis“: povoloval máslo knížeti a jeho domu a ostatním pod podmínkou, že zaplatí roční příspěvek freiberské katedrále.

Štole dopřál chvíli slávy král August II. Silný. V roce 1730 objednal u drážďanského pekařského cechu obří štolu pro asi 24 000 hostů. Město tuto scénu každý rok opakuje na Stollenfestu: tří až čtyřtunová štola projde průvodem až na trh, kde se krájí nožem dlouhým 1,60 metru, replikou ztraceného nože z roku 1730. Pravá Dresdner Stollen nese pečeť s podobiznou Augusta Silného a vyrábí ji jen 110 pekáren ve městě.

Druhým pilířem sezony je Lebkuchen, německý perník. Perníkáři se v Ulmu zmiňují už v roce 1296 a v Norimberku v roce 1395 a v Norimberku ho směli péct jen členové cechu. Od roku 1996 je Nürnberger Lebkuchen chráněným označením: musí se vyrábět v hranicích města. Nejjemnější jakost, Elisenlebkuchen, obsahuje méně než 10 % pšeničné mouky a nejméně 25 % ořechů a suchých plodů a peče se na tenké oplatce, *Oblate*.

Kdo nosí dárky v Německu: Weihnachtsmann, nebo Christkind?

Záleží na kraji. Na severu, ve středu a na východě země je to Weihnachtsmann, „vánoční muž“, Santa s bílým vousem, kterého v 19. století zpopularizovala píseň *Morgen kommt der Weihnachtsmann*. V jižním Německu, v Rakousku a ve Švýcarsku je to Christkind, Jezulátko, andělská postava v bílých šatech s kudrnatými vlasy. Původ obou jmen podrobně popisujeme v článku jména Santa Clause ve světě.

Velkým okamžikem je Heiligabend, večer 24. prosince. Stromeček se často staví a zdobí teprve to odpoledne a zůstává až do ledna: živé stromky se k odvozu vynášejí po druhém lednovém týdnu. Děti čekají za dveřmi, dokud nezazvoní zvoneček: ten ohlašuje, že nosič dárků právě odešel. Pak spatří rozsvícený stromeček a balíčky. Tato chvíle se nazývá Bescherung.

Večeře 24. prosince bývá jednoduchá. V průzkumech Němci na prvním místě uvádějí párky s bramborovým salátem, před kaprem, fondue nebo raclette. Hostina přichází druhý den s pečenou husou nebo kachnou. 25. a 26. prosinec jsou dny pracovního volna, ten druhý se jmenuje *Zweiter Weihnachtstag*, ale 24. prosinec volný není.

Odkud pochází O Tannenbaum a skleněné vánoční baňky?

*O Tannenbaum* nebyla vánoční píseň. Původně šlo o lidovou píseň, v níž stále zelená jedle symbolizuje věrnost. Jedna z jejích melodií je citována už v roce 1605 v hudebním potpourri *Nun fanget an*. V roce 1820 vydal August Zarnack verzi, v níž si milenec stěžuje na nevěru své milé. V roce 1824 otiskl Ernst Anschütz, učitel a varhaník v Lipsku, ve školním zpěvníku verzi, kterou známe. Ani tehdy text výslovně nemluví o vánočním stromku: k svátkům ho připoutal až zvyk.

Skleněné baňky pocházejí z Durynska. Podle Německého historického muzea se ozdoby na stromeček z foukaného skla vyrábějí přibližně od roku 1850 v Lauscha a okolních vesnicích. První baňky se zevnitř stříbřily roztaveným olovem, aby odrážely světlo svíček. V 60. a 70. letech 19. století olovo postupně nahradil dusičnan stříbrný.

Jedna ozdoba naopak s Německem nemá nic společného: vánoční okurka. Ve Spojených státech se vypráví, že německé rodiny schovávají do stromku skleněnou okurku a dítě, které ji najde, dostane dárek navíc. Podle průzkumu YouGov, o kterém psal *New York Times*, o této „tradici“ nikdy neslyšelo 91 % z 2 057 dotázaných Němců.