Toho večera jemně padal sníh na Dědovu vesnici. Ve stáji se Nino díval na hvězdy. Snil o tom, že jednou bude táhnout saně, ale noc ho trochu děsila.
Děda Mráz si sedl vedle něj a šeptl: „I ve tmě nad tebou bdí malé světýlko. “ Nino tedy zvedl hlavu. Nad jedlemi zářila jedna hvězda jasněji než všechny ostatní.
Nino byl nejmladší sob ve stáji. Paroží měl ještě malé, nohy trochu nemotorné, a když foukal vítr mezi prkny, schoval se pod seno. Velcí soby se ničeho nebáli. Tornádo cválal bouřemi, Kometa skákal přes mraky a Rudolf svítil cestu svým červeným nosem.
„Jak to dělají? “ zeptal se Nino. Děda Mráz se usmál do svého bílého vousu. „Taky se báli. Jednoho dne se rozhodli udělat malinký krok, pak další. Odvaha není v tom, že se nebojíš. Je v tom jít dopředu jemně, i když máš trochu strach.
Děda Mráz otevřel dveře stáje. Venku byla noc modrá a tichá. Sněhové vločky tančily ve světle lucerny. Nino vykročil do sněhu. Zaskřípal pod kopyty jako malý smích. Udělal druhý krok, pak třetí.
„Vidíš tu hvězdu? “ řekl Děda Mráz a ukázal na oblohu. „To je sobí hvězda. Dohlíží na každého z vás, navždy. Když letíte, ukazuje vám cestu domů. “ Nino se na hvězdu díval velmi dlouho. Blikala, jako by na něj mrkala.
Pak Nino velmi jemně ucítil v srdci něco teplého. Nohy přestaly drkotat. Došel až na konec uličky, obešel velkou jedli a vrátil se během zpátky, s očima zářícíma. „Zvládl jsem to! “ zvolal. „Šel jsem nocí!
Ostatní soby vykoukli z oken stáje. Rudolf rozsvítil svůj nos na gratulaci a Kometa bušil kopytem do podlahy. Děda Mráz položil svou velkou ruku Ninovi na krk. „Jsem na tebe moc hrdý, malý sobe. Příští rok možná poletíš s námi.
Té noci Nino usnul ve slámě bez lucerny. Malým okénkem jemně svítila sobí hvězda. A ty také, až dnes večer zavřeš oči, pamatuj: i ve tmě nad tebou bdí malé světýlko.
Tím končí dnešní pohádka. Velké objetí pro všechny a na shledanou zítra u nové pohádky na dobrou noc. Dobrou noc, děti, a sladké sny.