„Noc před Vánoci“: příběh básně, která ustálila podobu Santy

Jak se báseň dostala do novin v Troy?

Podle vyprávění, které předávala rodina Moorových a které převzal Columbia Magazine, začíná všechno na Štědrý večer 1822 ve velkém manhattanském domě zvaném Chelsea House. Clement Clarke Moore, profesor řečtiny a hebrejštiny, nahlas čte báseň, kterou napsal pro svých šest dětí. Vůbec nemá v úmyslu ji vydat.

Mezi blízkými rodiny je Harriet Butlerová, přítelkyně z Troy, městečka na břehu řeky Hudson severně od New Yorku. Požádá o svolení text opsat. Zhruba o rok později je báseň v rukou Orvilla L. Holleyho, šéfredaktora Sentinelu. Jakou přesně cestou? Prameny váhají. Dopis nakladatele Normana Tuttla Moorovi z roku 1844 uvádí, že ji Holley dostal od paní Sackettové, manželky Daniela Sacketta. Místní historik z Troy Carl Johnson nechává otevřené obě stopy, Harriet Butlerovou i Sarah Sackettovou.

Noviny ji otiskly 23. prosince 1823 pod názvem „Account of a Visit from St. Nicholas“, bez podpisu. V Troy dnes místo, kde sídlila redakce, označuje deska na adrese 225 River Street. Holley sám tajemství zachoval. Teprve 20. ledna 1829 se o autorovi zmínil a představil ho jako pána, „který má víc zásluh jako učenec a spisovatel než mnozí jiní s hlasitějšími nároky“.

Báseň na svého autora nečeká. Další noviny ji rok co rok přetiskují, často těsně před Vánoci. Koluje beze jména jako lidová píseň a každý čtenář, který si ji z novin vystřihne, pomáhá v amerických domácnostech zabydlet jeden velmi konkrétní večer: noc 24. prosince.

Kdo byl Clement Clarke Moore?

Clement Clarke Moore se narodil v roce 1779 a zemřel v roce 1863. Jeho otec Benjamin Moore byl prezidentem Columbia College a episkopálním biskupem New Yorku. Syn absolvoval Columbii jako nejlepší ze svého ročníku, vydal první hebrejský slovník ve Spojených státech a čtyřicet čtyři let zasedal ve správní radě univerzity. V roce 1822 byl právě jmenován profesorem řecké a hebrejské literatury na General Theological Seminary.

Columbia Magazine popisuje rodinné panství: zhruba třicet akrů na západě Manhattanu, které jeho dědeček, rodák z Anglie, pojmenoval Chelsea. Třípatrový dům stál v místě dnešní West 23rd Street a Deváté avenue. Část těchto pozemků je dnes Clement Clarke Moore Park, na rohu West 22nd Street a Desáté avenue.

Moore vyprávěl, že se inspiroval „korpulentním a zarudlým Holanďanem“ ze sousedství, možná svým zahradníkem. Znal také Washingtona Irvinga, jehož Historie New Yorku, vydaná v roce 1809 a znovu v roce 1821, popisuje holandského svatého Mikuláše s dýmkou. Mužíček z básně, s dýmkou sevřenou v zubech a třesoucím se břichem, tomuto portrétu hodně dluží.

Proč báseň podepsal až v roce 1844?

Mooreovo jméno se poprvé objevuje v roce 1837. Toho roku vydal Charles Fenno Hoffman u George Dearborna The New-York Book of Poetry a báseň v ní figuruje na stranách 217 až 219 pod jménem „Clement C. Moore“. Sám Moore ji zařadil do své sbírky Poems až v roce 1844 u Bartlett and Welford. V dopise z téhož roku vysvětluje, že text napsal „ne pro vydání, ale pro pobavení svých dětí“, a nárokuje si k němu autorská práva, „ať je hodnota tohoto vlastnictví sebemenší“. Profesor semináře, který vydával učená díla, zjevně nestál o to, aby byl znám především díky říkance.

Kdo doopravdy napsal „Noc před Vánoci“?

Jiná rodina už přes sto padesát let tvrdí, že báseň je dílem jejího předka. Henry Livingston ml. se narodil 13. října 1748 v Poughkeepsie na řece Hudson a zemřel tam 29. února 1828. Jako major se v roce 1775 účastnil americké výpravy proti Kanadě, pak hospodařil na farmě a psal lehké verše, otiskované bez podpisu nebo jen pod iniciálou „R.“ v New York Magazine a v Poughkeepsie Journal. Báseň si nikdy nenárokoval a žádný známý tisk nenese jeho jméno.

Livingstonova složka stojí na vzpomínkách. Jeho synové Charles a Edwin a sousedka jménem Eliza později vyprávěli, že jim otec báseň četl jako svou už v roce 1807. Rodina tvrdí, že vlastnila škrtaný rukopis jeho rukou. Ten prý zmizel při požáru jednoho domu ve Wisconsinu.

1. 1807Podle vzpomínek jeho dětí čte Henry Livingston ml. báseň v rodinném kruhu.
2. 1823Sentinel v Troy otiskuje 23. prosince báseň bez jména autora.
3. 1828Livingston umírá. Jeho synové prý v jeho pracovně najdou novinový výstřižek a škrtaný koncept.
4. 1837Charles Fenno Hoffman připisuje báseň Clementu C. Mooreovi v The New-York Book of Poetry.
5. 1844Moore vydává báseň ve své sbírce Poems.
6. 1859Rodina Livingstonových se dozvídá o Mooreově nároku. Edwin tvrdí, že rukopis přišel o požár.
7. 1899Vnuk Sidneyho Livingstona zveřejňuje ve svých novinách na Long Islandu první veřejný nárok.
8. 1920Christian Science Monitor věnuje 4. srpna článek Livingstonově tezi.

V roce 1999 se Mary Van Deusenová, Livingstonova potomkyně, obrátila na Donalda Fostera, profesora angličtiny na Vassar College a odborníka na určování autorství anonymních textů. Jeho kniha Author Unknown, vydaná u Henry Holt v roce 2000, vyznívá ve prospěch Livingstona. Jeho argumenty: anapestické, tříslabičné metrum, které Livingston často používal, neobvyklé užití slova „all“, nizozemská jména sobů, která by se hodila k muži holandského původu, a Moore, o němž se říkalo, že nesnášel tabák, a který by svému hrdinovi nikdy nevložil do úst dýmku.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Historik Stephen Nissenbaum, autor knihy The Battle for Christmas, v roce 2001 dospěl k závěru, že autorem je skutečně Moore: „Věřím, že je to on.“ Zasazuje báseň do okruhu Johna Pintarda a newyorských honorací, kteří si tehdy vytvářeli holandskou minulost. Obchodník s rukopisy Seth Kaller a badatel Scott Norsworthy také zveřejnili podrobná vyvrácení.

V roce 2016 vydal MacDonald P. Jackson, bývalý profesor Univerzity v Aucklandu na Novém Zélandu, u nakladatelství McFarland studii kvantitativní stylistiky. Jeho testy řadí známé Mooreovy básně k Mooreovi a vánoční báseň „systematicky blíž“ k Livingstonovým veršům. V roce 2023 dospěl Tom A. Jerman k opačnému závěru: ze sedmnácti testů provedených se softwarem pro určování autorství jich šestnáct ukazuje na Moorea. Debata zůstává otevřená a každý tábor má svá čísla.

Proč se sobi jmenovali Dunder a Blixem?

V Sentinelu z roku 1823 je osm sobů voláno v tomto pořadí: Dasher, Dancer, Prancer, Vixen, Comet, Cupid, Dunder a Blixem. Poslední dvě jména nejsou anglická. „Donder en Blixem“ znamená nizozemsky „hrom a blesk“, což bylo v holandských rodinách ve státě New York běžné zvolání.

Jména se pak posouvají. Podle jedné hypotézy, kterou uvádí Mental Floss, se z Blixem stal Blixen, aby se rýmoval s Vixen, a pak Blitzen pod Moorovým perem v roce 1844. V kopiích, které Moore na sklonku života opisoval rukou, stojí „Donder and Blitzen“. Tuto podobu převzala v roce 1900 i antologie Edmunda Clarence Stedmana An American Anthology. Na počátku 20. století se z Dondera často stává Donner.

Těchto osm sobů nebylo první. O dva roky dříve, v roce 1821, ukazovala jedna newyorská knížka už jediného soba, který táhne sáně „Sante Clause“. Báseň z roku 1823 jich přidává sedm a každému dává jméno. Tento rodokmen vyprávíme v článku odkud se vzali Santovi sobi a celé spřežení, i s francouzskými jmény, v článku jak se jmenují Santovi sobi.

Co báseň změnila v příběhu Santy?

Před rokem 1823 neměl newyorský návštěvník pevné datum. Svatý Mikuláš tradičně přicházel 6. prosince, v den svého svátku. Knížka z roku 1821 už mluvila o Štědrém večeru. Báseň už svým prvním veršem vryje toto datum do paměti všech, kdo se ji naučí nazpaměť: „’Twas the night before Christmas“, byla noc před Vánoci.

Text také zavádí přesný průběh, skoro seznam úkonů, který se od té doby téměř nezměnil. Přečtěte si ho znovu a najdete:

• punčochy „pečlivě zavěšené u komína“ v naději na jeho návštěvu;
• spící děti, které sní o cukrovinkách, a rodiče, kteří právě ulehli;
• miniaturní sáně a osm drobounkých sobů, kteří přistanou na střeše;
• sestup komínem, jediným skokem;
• pytel hraček, potichu naplněné punčochy, prst položený na bok nosu, aby mohl vystoupat zpět;
• odlet do vzduchu a přání všem, než zmizí.

Cesta komínem si zaslouží vlastní spis, s kořeny v pověrách spojených s krbem: otevřeli jsme ho v článku proč Santa chodí komínem. Báseň také přispěla k tomu, že se vypravěčem stal bdělý rodič, svědek scény, kterou děti nikdy nevidí. Z tohoto pohledu se dodnes vypráví většina vánočních příběhů.

A nakonec kreslí drobounkou postavu. Návštěvník z roku 1823 je „veselý starý elf“, dost malý na to, aby se vešel do miniaturních saní. Lidskou velikost mu daly až rytiny Thomase Nasta od roku 1863. Mluvíme o tom v článku Je Santa Claus elf? Pátrání po jednom slově z roku 1823, který otázce skřítka věnuje jednu část.

Jak se báseň stala štědrovečerním rituálem?

Úspěch šel přes obrazy. V roce 1855 nakreslila Mooreova dcera Mary C. Ogdenová Chelsea House pro ilustrované vydání. Kolem roku 1862 vydal newyorský nakladatel J. G. Gregory verzi ilustrovanou F. O. C. Darleym, jejíž výtisk uchovává Knihovna Kongresu ve fondu vzácných tisků. V roce 1912 podepsala jedno vydání Jessie Willcox Smithová, které lze dodnes volně číst na Projektu Gutenberg. V roce 1931 přišel na řadu Arthur Rackham, anglický ilustrátor pohádek.

Za velké hospodářské krize, v roce 1934, vytvořil umělec Helmuth F. Thoms sérii ilustrací k básni v rámci projektu Public Works Administration, federální agentury pro velké veřejné práce v rámci New Dealu.

Na Columbii, Mooreově univerzitě, zahrnuje každoroční slavnost Yule Log už dlouho čtení básně. V milionech rodin se scéna opakuje každého 24. prosince, často při ukládání do postele. Někteří rodiče na ni navazují pohledem do Santa Trackeru, aby zjistili, kde se sáně právě nacházejí.

Existují překlady?

Ano, a ne jeden. Ve francouzštině báseň koluje pod názvy „Une visite de saint Nicolas“ nebo „La Nuit avant Noël“ a její první verš zní „C’était la nuit avant Noël“. Wikipedie uvádí zhruba dvacet verzí v dalších jazycích, od němčiny po japonštinu. V roce 2013 dokonce mladá skladatelka Alma Deutscherová zhudebnila původní text.

Kde lze vidět rukopisy?

Moore na sklonku života opisoval báseň rukou pro přátele. Známé jsou čtyři autografní opisy. Tři jsou v muzeích, mimo jiné v New-York Historical Society, učené společnosti, kterou John Pintard založil v roce 1804. Čtvrtý, podepsaný v roce 1860 a darovaný příteli, se v prosinci 2006 prodal prostřednictvím Heritage Auctions za 280 000 dolarů anonymnímu šéfovi mediální firmy.