Odkud se vzali Santovi sobi? Od knížečky z roku 1821 po Rudolfa

Kdy se sob se Santou objevuje poprvé?

V roce 1821 vydal newyorský tiskař William B. Gilley útlou brožovanou knížečku s názvem The Children's Friend: A New-Year's Present, to the Little Ones from Five to Twelve. Obsahuje anonymní báseň, dnes známou podle prvního verše jako „Old Santeclaus with Much Delight“, a osm kolorovaných rytin. Je to nejstarší známá publikace, v níž Santovy saně táhne sob. Jeden výtisk uchovává Beineckeho knihovna Yaleovy univerzity.

Na první rytině táhne jediný sob beze jména saně s cedulkou „REWARDS“, tedy odměny. Starý muž nosí dárky hodným dětem. Ostatním nechává březovou metlu, kterou text představuje jako nástroj, jejž si Bůh přeje k nápravě dětí. Od dnešní shovívavé postavy je to hodně daleko.

Knížečka mění i datum. Návštěva se už nekoná 6. prosince, na svátek svatého Mikuláše, ale na Štědrý večer. Autora ani kreslíře se nepodařilo určit. Odborník na určování autorství Don Foster navrhl, že jde o dílo Clementa Clarka Moora, ale hypotéza zůstává sporná. Zrod postavy vyprávíme v článku skutečný příběh Santa Clause.

Jak Santa přišel k osmi sobům?

Dne 23. prosince 1823 otiskl list Sentinel ve městě Troy ve státě New York bez podpisu báseň „A Visit from St. Nicholas“. V roce 1837 byla připsána Clementu Clarku Moorovi, který se k ní v roce 1844 přihlásil ve svých Poems; jiní ji připisují Henrymu Livingstonovi. Vypravěč v ní vidí přijíždět „miniaturní saně a osm drobných sobů“, kteří pak s nákladem hraček vystoupají „až na střechu“.

Ve verzi vytištěné v Troy se poslední dva sobi jmenují Dunder a Blixem, z nizozemského „hrom“ a „blesk“, což je narážka na holandskou minulost New Yorku. Moore je ve vydání z roku 1844 přejmenoval na Donder a Blitzen, aby zněli blíž němčině. Podoba Donner se prosadila až na počátku 20. století.

Osmička se posvátným číslem nestala ze dne na den. V roce 1902 vydal L. Frank Baum, autor Čaroděje ze země Oz, knihu The Life and Adventures of Santa Claus se spřežením deseti sobů, jejichž vedoucí pár se jmenuje Flossie a Glossie. Děti si přesto zapamatovaly seznam z roku 1823. Francouzské překlady se v různých vydáních lišily; porovnáváme je v článku jména Santových sobů.

Proč sobi, a ne koně?

Ani knížečka z roku 1821, ani báseň z roku 1823 tu volbu nevysvětlují. Víme jen, že sob byl pro evropské čtenáře odedávna typickým zvířetem dalekého Severu a že návštěvník přicházející z mrazu těžko mohl přijet v bryčce. Dva staré dokumenty ukazují, odkdy tento obraz koluje.

Kolem roku 890 vyprávěl bohatý Nor jménem Ottar, neboli Ohthere, o svých cestách anglickému králi Alfrédu Velikému. Žije severněji než všichni ostatní Norové, v kraji Hålogaland. Má ještě šest set ochočených sobů, které neprodal, a mezi nimi šest velmi cenných sobů „vábničů“, které Sámové používají k chytání divokých sobů. Vedle toho má jen dvacet kusů skotu, dvacet ovcí a dvacet prasat. Jeho vyprávění, vložené do anglického překladu dějepisce Orosia, obsahuje první výskyt slova sob ve staré angličtině, v podobě hranas.

V roce 1673 vyšla ve Frankfurtu Lapponia Johanna Scheffera, profesora v Uppsale. Dílo, které objednal kancléř univerzity Magnus De la Gardie, mělo mimo jiné umlčet jednu pověst: v Evropě se říkalo, že švédská vítězství vděčí za něco sámské magii. Schefferus v Laponsku nikdy nebyl. Opírá se o vyprávění farářů ze severního Švédska a o sámské předměty ze soukromých sbírek.

Kniha vyšla anglicky v Oxfordu v roce 1674, německy v roce 1675, francouzsky v roce 1678 a nizozemsky v roce 1682. Jeden z jejích 26 dřevorytů ukazuje muže sedícího v saních tažených sobem. Pro generace čtenářů je Laponsko především tohle: sníh, nízké saně a zapřažený sob.

Odkud pochází slovo pro soba?

Anglické reindeer je převzato ze skandinávských jazyků, jako je staroislandské hreindýri nebo švédské rendjur. První část, rein, pochází z germánského kořene nejasného původu, nejspíš souvisejícího s parohy zvířete. Druhá, deer, původně označovala jakékoli zvíře. Po Ottarově vyprávění se slovo v angličtině znovu objevuje až kolem roku 1440.

Kdo chová skutečné soby? Sámští pastevci z Laponska

Sámové žijí na severu Norska, Švédska, Finska a na poloostrově Kola v Rusku. Nordregio, výzkumný ústav Severské rady ministrů, odhaduje jejich počet na 65 000 až 100 000: zhruba 40 000 v Norsku, 15 000 až 25 000 ve Švédsku, asi 10 000 ve Finsku a asi 2 000 v Rusku. Jde o odhady, protože žádná z těchto zemí etnický původ nesčítá. Nordregio uvádí deset sámských jazyků. Soby chová jen část Sámů.

V Norsku pracují pastevci společně v rámci siidy, skupiny majitelů, kteří na určitém území společně pasou soby. V letech 2006 a 2007 měla země 556 jednotek siida a 2 936 lidí, kteří se chovem živili. Řemeslo se změnilo v 60. letech 20. století s tím, co Mezinárodní středisko pro chov sobů nazývá revolucí sněžných skútrů, po nichž přišly čtyřkolky, motorky a vrtulníky. Hlavním produktem je maso, vedle kůží, kostí a parohů.

• Norsko: v roce 2007 asi 241 000 sobů, stav, který kolísá kolem 200 000 kusů.
• Švédsko: v roce 2007 asi 220 000 sobů, ve 20. století mezi 150 000 a 300 000.
• Finsko: v letech 2004 a 2005 asi 207 000 sobů, s vrcholem nad 250 000 v 70. a 80. letech.
• Ušní značky: každé mládě musí do 31. října svého prvního roku nést registrovanou značku majitele; ve Švédsku existuje zhruba dvacet schválených zářezů, kombinovaných asi třiceti způsoby, a každý má své jméno.

V Norsku váže zákon o chovu sobů z roku 2007 právo vlastnit soby v sámské pastevní oblasti na ušní značku, která předpokládá, že dotyčný je Sám a že chov je hlavním povoláním jeho, jeho rodiče nebo prarodiče. Ve Švédsku stanoví krajský úřad strop počtu sobů pro každou sámskou vesnici, ale ne pro jednotlivé majitele. Sčítání probíhá na jaře, před porody.

Jak se skuteční sobi dostali do Ameriky?

Na Aljašce označuje slovo sob jen domácí zvířata; jejich divoké příbuzné stejného druhu tam nazývají karibu. V roce 1891 nechali misionář Sheldon Jackson a William T. Lopp přivézt první soby ze Sibiře. Výsledky zklamaly a Jackson se obrátil k Laponsku: pastevce nabíral přes inzeráty ve skandinávských novinách a první skupina dorazila v roce 1894.

1. 1891Sheldon Jackson a William T. Lopp dovážejí na Aljašku první soby ze Sibiře.
2. 1894Přijíždí první skupina sámských pastevců, kteří mají vyškolit domorodé učně.
3. 1898Vládní výprava: přes 500 sobů a jejich pastevci projíždějí New Yorkem a pak Seattlem na cestě na Aljašku.
4. 1900Konec smluv: někteří zůstávají, jiní odcházejí za zlatou horečkou nebo se vracejí do Laponska.
5. 1926Společnost Lomen a obchodní dům Macy's zahajují vánoční průvody se Santou a sobími spřeženími.

Výprava z roku 1898 navazuje na zákon z 18. prosince 1897, který uvolnil 200 000 dolarů, protože Jackson se obával hladomoru mezi zlatokopy na Klondiku. Smlouva podepsaná 24. ledna 1898 počítá se dvěma roky práce, bezplatnou péčí a školou pro děti. I s manželkami a dětmi čítá skupina 170 lidí, Sámů, Norů, Švédů a Finů.

Ve 20. letech 20. století přesahují aljašská stáda vysoko 100 000 kusů a firma bratří Lomenových chce jejich maso a kožešiny prodávat po celé zemi. V roce 1926 se spojí s Macy's a pořádá vánoční průvody, v nichž Santové přijíždějí na saních tažených skutečnými soby, řízených sámskými a domorodými pastevci. První Santa těchto průvodů se jmenuje Matthis Ivar Klementsen Nillika. Portland, Saint Paul, Boston, Chicago a Brooklyn je mají až do 30. let.

Lomenovi také nechávají v novinách otiskovat falešné dětské dopisy, které se ptají, jestli Santa přijede se svými soby. Mezinárodní středisko pro chov sobů, které tu epizodu uvádí, vidí v Carlu Lomenovi, přezdívaném „sobí král“, jednoho z tvůrců komerční podoby Santy a jeho spřežení. Pokud chcete napsat skutečný dopis, bez obchodních úmyslů, použijte naši stránku s dopisem.

Odkud se vzal Rudolf, sob s červeným nosem?

Rudolf se narodil v jedné chicagské kanceláři. V roce 1939 požádal řetězec obchodních domů Montgomery Ward jednoho ze svých reklamních textařů, Roberta L. Maye, absolventa Dartmouthu z roku 1926, o vánoční knížečku, kterou by daroval dětem. May si vybral soba a udělal z něj ošklivé káčátko s velkým srdcem. Později řekl, že se inspiroval vlastním dětstvím plachého a malého kluka, kterého nikdy nevybrali do týmu jako prvního.

Text napsal zhruba za padesát hodin, v hrozném roce: jeho žena Evelyn, nemocná rakovinou, zemřela 28. července 1939. Denver Gillen, výtvarník z grafického oddělení firmy, šel s ním a jeho dcerou Barbarou do zoo studovat soby. Rozdávání začalo 1. listopadu 1939 a za sezonu se rozdalo 2,4 milionu výtisků. Kvůli nedostatku papíru za války čekalo nové vydání až do roku 1946: dalších 3,6 milionu výtisků.

Dne 1. ledna 1947 přenechalo vedení Montgomery Ward práva Mayovi, který byl zadlužený kvůli nemocničním výdajům za svou první ženu. Jeho švagr Johnny Marks složil v roce 1949 píseň. Gene Autry ji nahrál 27. června 1949, Columbia ji vydala v září a o Vánocích 1949 se dostala na první místo amerických prodejů: 1,75 milionu desek v první sezoně, celkem 12,5 milionu pro jeho verzi.

Dne 6. prosince 1964 odvysílala NBC loutkový animovaný film studia Videocraft International, pozdější společnosti Rankin/Bass, v rámci pořadu General Electric Fantasy Hour. Vypravěčem je Burl Ives. Potkáme v něm Hermeyho, skřítka, který sní o tom, že bude zubařem, a ostrov odložených hraček. Film se vysílá každý rok od roku 1964, nejdéle ze všech vánočních pořadů v americké televizi. Píseň najdete mezi našimi vánočními písněmi.

Jsou Santovi sobi samice?

Ta otázka se vrací každou zimu a má vážný základ. Podle aljašského odboru rybolovu a myslivosti je sob, neboli karibu, jediným členem čeledi jelenovitých, u něhož nosí parohy obě pohlaví. Parohy dospělých samců jsou velké a mohutné, parohy samic kratší a tenčí.

Všechno rozhoduje kalendář shazování parohů. Největší samci je ztrácejí na konci října, po říji. Mladí samci a negravidní samice si je nechávají do dubna a březí samice až do narození mláděte, koncem května nebo začátkem června. Sob, který má 24. prosince ještě velké parohy, je tedy nejspíš samice, nebo mladý samec. Velcí samci už mají hlavu holou.

Jak vypadá skutečný sob?

• Hmotnost: 80 až 120 kg u dospělé samice, u samce v průměru 159 až 182 kg, rekordy dosahují 318 kg.
• Kopyta: široká a vydutá, roztahují se, aby zvíře udržela na sněhu, a při plavání slouží jako pádla.
• Cesty: některá stáda migrují mezi letními a zimními pastvinami až 640 km a za den urazí i 80 km.
• Zimní jídelníček: lišejníky, slavná „sobí dutohlávka“, suché ostřice a drobné keříky, jako je borůvka.
• Oči: odrazivá vrstva na dně oka se mění ze zlaté v létě na tmavě modrou v zimě, podle studie University College London a univerzity v Tromsø zveřejněné v roce 2013.

Umějí sobi létat?

Žádný starý text to o Santově sobovi neříká před rokem 1821, kdy už uhání „nad komíny“. Hlouběji v minulosti ukazují „jelení kameny“ z Mongolska a Altaje, náhrobní stély staré nejméně 3 000 let, často jelenovité s protáhlými parohy, kteří jako by vzlétali. Občas se píše, že létající sobi pocházejí od šamanů, kteří požívali muchomůrku červenou: Mezinárodní středisko pro chov sobů považuje většinu těchto příběhů za smyšlené a nepřesné. Ve vesnici je vysvětlení jednodušší a dá se prohlédnout na mapě vesnice.