Odkud se vzala vánoční punčocha? Od Mikulášovy boty k punčoše na krbu

Proč se o Vánocích věší punčochy?

Neexistuje žádný dokument, který by říkal: „toho dne někdo pověsil první punčochu“. Máme jen legendu, tu o svatém Mikuláši, biskupovi z Myry ve 4. století. Zchudlý otec nemá věno pro své tři dcery a chystá se je vydat strašlivému osudu. Mikuláš mu chce pomoci, aniž by ho ponížil, a tak v noci přijde a hodí otevřeným oknem měšec zlata.

Verze se liší v detailu, na kterém nám hodně záleží. V jedné se zlato prostě kutálí po podlaze. V jiné, kterou uvádí zoolog Desmond Morris ve své knize Christmas Watching (1992), spadne do punčochy, která se sušila u ohně. Právě tahle varianta se ujala: tajný dar, uložený v noci do kusu oblečení u ohniště.

Někteří vypravěči nahrazují měšce třemi zlatými koulemi. Tyto tři koule se staly jedním ze symbolů svatého Mikuláše a také znakem zastaváren, jejichž je patronem. St. Nicholas Center, které dokumentuje zvyky spojené se světcem, uvádí, že se často znázorňují pomeranči nebo i jablky. K tomu se vrátíme na dně punčochy.

Celý příběh biskupa, jeho účast na koncilu v Nikaii roku 325 a jeho ostatky odvezené do Bari v roce 1087 najdete v článku Kdo byl svatý Mikuláš?. Tady sledujeme jen samotný předmět: botu, a pak punčochu.

Před punčochou bota: lotrinské dřeváky a holandské boty

Po staletí se v Evropě nic nevěšelo: boty se stavěly. Dělalo se to večer před 6. prosincem, svátkem svatého Mikuláše, a ne o Vánocích. Nadace Napoléon v článku o perníku a čokoládě ke svátku svatého Mikuláše popisuje scénu tak, jak se prožívala v 19. století: večer děti postavily dřeváky ke krbu a světec znovu přišel s oslem naloženým sladkostmi.

Obsah záležel na domácnosti. Tentýž článek mluví o hračkách v botách zámožných rodin a o vlašských a lískových oříšcích nebo medových koláčcích v galoších ostatních. Uvádí také belgického branca, ubytovaného v pařížských kasárnách, který v noci na svatého Mikuláše roku 1809 dostal koš dobrot poslaný rodinou. V Lotrinsku, jehož patronem svatý Mikuláš je, svátek 6. prosince nikdy nezanikl.

V Nizozemsku je princip stejný, jen místo osla je kůň. Podle St. Nicholas Center dávají děti botu k oknu, ke dveřím nebo k topení, spolu s obrázkem, seznamem přání a mrkví nebo senem pro Sinterklaasova koně. Někdy i misku s vodou. Ráno v ní najdou čokoládové mince, čokoládové písmeno se svým iniciálem, pepernoten a drobné dárky.

Až do čtyřicátých let 20. století nacházely nizozemské děti dárky v botách ráno 6. prosince. Dnes se hlavní oslava koná večer 5. prosince u rodinného stolu. Bota ale zůstává přede dveřmi několik večerů po sobě v listopadu a na začátku prosince.

Francie si botu uchovala až v písních. V písni „Petit Papa Noël“, kterou napsal Raymond Vincy na hudbu Henriho Martineta a v roce 1946 nazpíval Tino Rossi, prosí dítě Santu, aby nezapomněl na jeho botičku. Deska drží rekord nejprodávanějšího singlu ve Francii.

Jak se punčocha dostala do New Yorku?

Přechod od boty k zavěšené punčoše lze vyčíst z newyorských textů počátku 19. století. V roce 1809 vydal Washington Irving svou Historii New Yorku, satirickou kroniku holandské kolonie. V prvním vydání píše, že za guvernéra Petera Stuyvesanta nikdy neminul svátek svatého Mikuláše bez dárků a bez „zavěšení punčochy do komína“. V dalších přepracovaných vydáních se ze zvyku stává „zbožný obřad“ prvních osadníků a punčocha se ráno vždy najde „zázračně naplněná“.

Irving píše jako humorista a nic nedokazuje, že osadníci v 17. století opravdu dělali právě tohle. Text ale obraz ustálil. O rok později, 6. prosince 1810, objednal John Pintard u rytce Alexandra Andersona tisk pro první mikulášskou večeři New-York Historical Society. St. Nicholas Center ho popisuje jako první americký obraz světce: jsou na něm vidět dětské sladkosti v punčochách zavěšených na krbu.

1. 1809Washington Irving zmiňuje punčochu zavěšenou v komíně na svatého Mikuláše.
2. 1810Tisk Alexandra Andersona ukazuje punčochy plné sladkostí zavěšené u ohniště.
3. 1821Brožurka The Children’s Friend posílá Santeclause „každý Štědrý večer“ k dětským postelím a punčochám.
4. 1823Báseň „A Visit from St. Nicholas“ začíná punčochami „pečlivě“ zavěšenými u krbu.

Brožurka z roku 1821, kterou v New Yorku vydal William B. Gilley, je důležitá dvakrát. Zaprvé se návštěva už nekoná 6. prosince, ale na Štědrý večer. Zadruhé návštěvník viděl v domech „postele a punčochy“, což ukazuje, že čtenář už ten předmět očekává. Pro neposlušné děti brožurka chystá dlouhou černou březovou metlu, položenou místo hraček.

O dva roky později, 23. prosince 1823, otiskl Troy Sentinel bez podpisu báseň, která bude v roce 1837 připsána Clementu Clarku Moorovi a ke které se on sám přihlásí ve svých Poems v roce 1844. Její třetí verš punčochu definitivně usadí: „The stockings were hung by the chimney with care“. Dále se návštěvník beze slova pustí do práce a naplní všechny punčochy, než vystoupí zpět komínem. O tomto posledním gestu píšeme v článku Proč chodí Santa komínem?.

Odkdy se punčocha věší v Anglii a jinde?

Ve Velké Británii se tradiční postava jmenuje Father Christmas. Dlouho ztělesňovala spíš svátek a hostiny, než že by nosila dárky. Kongresová knihovna klade v článku na svém blogu Folklife Today, který v roce 2018 napsal Stephen Winick, příchod americké mytologie se saněmi a létajícími soby do šedesátých let 19. století.

Obě postavy splynuly v sedmdesátých letech 19. století. Tentýž článek cituje Oxford Dictionary of English Folklore: v roce 1883 píše francouzský návštěvník Anglie jako o něčem, co ví každý, že Father Christmas sestupuje komíny a dává do punčoch hračky a bonbony.

Itálie má svou vlastní punčochu, která s Vánocemi nesouvisí. Befana, stařena na koštěti, přichází v noci z 5. na 6. ledna, v předvečer Tří králů, a plní sladkostmi punčochy hodných dětí. Ostatní dostanou uhlí. Představujeme ji spolu s dalšími nositeli dárků v článku Kdo nosí vánoční dárky ve světě?.

Co se dává do vánoční punčochy?

Angličtina na to má slovo: stocking stuffers, ve Spojeném království stocking fillers. Označuje drobné dárky, které se vejdou do punčochy, na rozdíl od balíčků pod stromečkem. V některých rodinách se punčocha otevírá jako první, hned po probuzení, ještě než vstanou dospělí. V jiných tvoří většinu dětských Vánoc.

Proč pomeranč na dně punčochy?

Pomeranč odkazuje přímo k legendě. St. Nicholas Center vysvětluje, že zlato, které daroval Mikuláš, se často zobrazuje jako zlaté koule, a ty zase symbolizují pomeranče nebo jablka. Pomeranč vsunutý až na dno punčochy tedy připomíná světcův dar.

A uhlí?

Hrozba uhlím patří do stejné rodiny jako březová metla z brožurky z roku 1821. Podle západní tradice dostane dítě, které se během roku chovalo špatně, jen kus uhlí. V Nizozemsku se dřív mluvilo o bramboře nebo o malém sáčku soli. Italská Befana nechává uhlí dětem, které nebyly hodné.

• Pomeranč nebo mandarinka, na památku zlata svatého Mikuláše.
• Vlašské a lískové oříšky, jako v galoších 19. století.
• Čokoládové mince, které pocházejí z holandských bot.
• Čokoládové písmeno s iniciálem dítěte.
• Drobná hračka, pastelka, kapesní knížka.
• Vzkaz psaný Santovou rukou.

Ten poslední bod je specialitou našeho domu. Děti, které napsaly Santa Clausovi, vědí, že odpověď se může skrývat na dně punčochy stejně jako v poštovní schránce.

Kam pověsit punčochu, když nemáte krb?

Zpočátku si děti prostě vzaly jednu ze svých obyčejných ponožek. Pak přišly punčochy vyrobené přímo pro svátky, větší a zdobené. Dnes si je mnoho rodin šije samo a vyšívá na ně jméno každého, aby se Santa nespletl v adresátovi.

Krb už není podmínkou. Punčochy visí na čele postele, na klice dveří, na nízké větvi stromečku nebo na zábradlí schodiště. Tradice říká jen tolik, že mají být prázdné, na očích a připravené, než děti usnou. Už brožurka z roku 1821 mluvila o postelích stejně jako o punčochách.

Ve Francii mají ti, kdo dávají přednost botě, na své straně celou historii: je o několik století starší než punčocha. Nic nebrání udělat obojí, botu na svatého Mikuláše 6. prosince a punčochu na 24. Na čekání mezi oběma daty otevírá náš adventní kalendář jedno okénko denně.